Interview with the cellist Michaela Fukacova

Ze světa volá domů třikrát denně.
Nejraději hraje v Rudolfinu.
Violoncello je nástroj pro ženu fyzicky náročný - na přepravu.
Líbí se jí skupina Queen a Steve Wonder, zkusila by i jazz nebo alternativu.
Nebýt cella, foukala by saxík.

I když hudba ve své magii s nasima očima přílis nepočítá, stává se, že někdy vizuální vjem její sílu umocní. Oč mocněji s vámi zamává Osudová, když vidíte, jak ji řídí démonický Karajan, oč hlouběji pod kůži se zařízne každý tón klavíru, na který právě před vámi uhodil nadpozemský Svjatoslav Richter. O legendě ďábelského trilku Paganiniho ani nemluvě. Zcela zvlástní jsou potom spojení hudební nástroj a žena. A z nich pak spojení asi nejtajemnějsí - krásná mladá žena hrající na violoncello.Spojení, ve kterém je zároveň přítomno i cosi až temně živočisného.

Proto Michaelu Fukačovou raději poslouchám na koncertě než z desek, i když jsou vsechny báječné. Od té první u Pantonu před sedmi lety, až po tu, které si váží sama nejvíce - třídílného kompletu díla Bohuslava Martinů s Ivanem Klánským, natočeného jako větsina jejích desek v Dánsku - jich napočítáme třináct. Zastihli jsme ji v Praze, když ji tu vedle koncertu s Karlovarským symfonickým orchestrem čekal jestě jeden příjemný bod programu: Převzetí ceny Gramy classic za Myslivečkův violoncellový koncert natočený pro sérii Armonia Classica na značce Popron Classic. A zbyla i chvíle na rozhovor pro Expres.

Před lety jste úspěsně debutovala Dvořákovým cellovým koncertem na albu Pantonu. Potom se po vás trosičku slehla zem, přestěhovala jste se do Dánska. U hudebníků bych předpokládal jiné směřování.

"Důvody byly ryze osobní: Provdala jsem se za Dána. Přesto se zem neslehla úplně, hrála a hraji tu dost, asi sestkrát do roka. Ale méně reklamy a denních styků zavinilo, že se o tom málo ví."

"Teď už dobře.Ze začátku jsem jako větsina Čechů prožívala změnu nepříjemně. Mentalita lidí je tam jiná, stýskalo se mi po domově, ale nemohla jsem z toho, že se necítím dobře, vinit Dánsko. Dnes už se také na mnohé věci dívám jinak. Milá zemička s tolerantními a ohleduplnými lidmi. Když přejedete hranice, už se na vás každý usměje."

"Rozdíl vyplývá už z faktu, že Dánsko je malá země asi s pěti miliony obyvatel. Hudební tradice tam jako ve vsech skandinávských zemích není veliká. I když se mi zdá, že to v poslední době rychle dohánějí a vzniká velice dobré podhoubí. Zvlástě ve Svédsku a Norsku se objevilo spousta výborných instrumentalistů, zpěváků i dirigentů. V Dánsku pak předevsím zpěváci."

"Nevím, jestli se vůbec někde dá vážnou hudbou dobře uživit. Vedle několika mega hvězd je to vždycky boj. Když se dáte výhradně na sólovou kariéru, přinásí to mnohém měné jistou existenci než vyučování nebo hra v orchestru. Ale když už jsem si to tak vymyslela, musím počítat s tím, že jednoho dne jdou věci hůř a jindy zase líp."

"Hraju samozřejmě i jinde po světě, od Ameriky po Japonsko, ve vsech zemích západní Evropy, hodně v Německu, a ve Francii. Loni jsem měla asi 65 koncertů, což už bylo moc."

"Každý koncert není jenom večerní hraní, ale také příprava, organizování, balení, rozbalování a cesta, která mne ubíjí předevsím. Jeden koncert znamená pro mě takřka jeden týden života. A pokud nechcete žít jenom na hotelech, více se toho ani stihnout nedá."

"Hodně krásných sálů jsem si hlavně v Evropě a v Japonsku už vyzkousela a určitě jestě mnoho Mekk na světě je, ale konkrétní sen o sále nemám. Není to pro mě tak důležité. I když asi nejraději mám pražské Rudolfinum."

"Impulzů bylo snad dvacet. Zrovna včera jsem o tom přemítala, že vlastně nemohu ani přesně říci, proč jsem začala hrát na violoncello. Navíc dost pozdě, ve 14 letech, i když jsem už předtím od čtyř hrála na klavír. Rozhodovala jsem se tehdy pro dalsí nástroj a cello vyhrálo možná řízením osudu. Myslím si, že jsem se jím skutečně trefila do svého nástroje i svými fyziognomickými předpoklady. Jedním ze silných impulzů bylo jistě dědečkovo cello, které stálo doma, takže jsem si ho mohla hned vyzkouset. Slo to a přislo mi to lehké. Jiným impulzem byla nahrávka Dvořákova koncert s Chuchrem, která se mi moc líbila. Poslouchala jsem ji s dědečkovým cellem a dělala, že hraju."

"Pro mne je daleko namáhavějsí cello nosit. Váží asi 12 kilogramů a je pro přepravu neforemné. Zvedat ho v autobuse nebo ve vlaku je vzpěračský výkon. Vozila jsem ho i na kole, což je proti dánskému větru také docela obstojný výkon."

"Myslím si, že mojí doménou a nejblíže mému současnému naturelu je romantizmus a novějsí hudba, klasici 20. století. Zatím jsem se méně věnovala období klasicizmu. Neznamená to ale, že bych se mu vyhýbala. Mám v repertoáru třeba Beethovenův trojkoncert nebo oba Haydnovy koncety a hraji je s obrovskou chutí. Koneckonců Gramy jsem dostala právě za interpretaci koncertu Mozartova předchůdce Josefa Myslivečka."

"Nemám k němu žádný odsuzující vztah, i když mám pocit, že dnes nás zaplavuje komerční produkce, ve které mě muzikantsky máloco upoutá. Spousta věcí se mi líbila ve studentských dobách, kdy jsme poslouchali Queen, Steve Wondera a dalsí, kteří dělali skvělou muziku."

"Určitě ano, jenom netusím, jestli se k tomu někdy dostanu. Ale vím, že je ve mně diblík, který by si to rád vyzkousel. Taky jsem si říkala, že kdybych nehrála na cello, možná bych zkusila saxofon a improvizaci.Ostatně vsiml jste si, že zvuk cella a saxofonu je někdy dost podobný?"

"Když jsem v Kodani cvičívala, chodili si sousedi stěžovat, že ten saxofon je moc hlučný. Nemohla jsem to pochopit, ale pak jsem sama poslouchala jednu desku a málem jsemsi cello se saxofonem spletla také."

"Jsem typ, který dělá vsechno na poslední chvíli, ale musím říci, že mi to zatím jde celkem lehce. Ořískem byl docela Dvořákův první a poměrně neznámý cellový konvcert A dur, o který mě požádali v Kodani. Bylo nutno krátit, měnit instrumentaci, takže to byla práce jako u chirurga, který nesmí říznout vedle a Dvořákovi uskodit."

"Možná mi nebudete věřit, ale já po žádném vrcholu kariéry netoužím. Dříve jsem snad mívala ambice hrát s tím či oním orchestrem nebo dirigentem. Dnes už takové sny nemám. Samozřejmě: Chci hrát, protože je to moje povolání a dělám je ráda, ale o nějakých vrcholech nesním. Stěstí neleží v kariéře. Je mi dobře a jsem vděčná, když hraju s lidmi, se kterými si dobře rozumím a od kterých se něco naučím."