s
MichaelouFukacovou
slovem i perem
Michaela
Fukacova je nepreslechnutelna violoncellistka ve svetovem kontextu. Rozhovor s
ni jsme naplanovali uz pred tremi roky do takovych podrobnosti, ze jsme meli
pripraveny i odvazny popisek k uvodni fotografii.
Pak
jsme se jaksi nestihali setkat. Mazitim vysel v unoru 96 v Harmonii rozhovor,
kde na vetsinu temat odpovidala, v kvetnu pak televizni stab Halo, hudba o ni
natocil kratky zajimavy dokument, ktery byl odvisilan koncem roku. Film jsem
videl jen ze zaznamu a pamatoval jsem si, co tedy v nasem rozhovoru nebudu
opakovat, zdvojovat.
Michaela
Fukacova zije v Dansku od roku 1985, povazuje se vsak stale za ceskou umelkyni.
Dodava ovsem, ze radu let rikavala "oni Dani" a "u nas"
znamenalo v Ceskoslovensku, v Cechach, v Brne. Pak nepozorovane doslo k presunu
a zacala rikat "oni Cesi" a "u nas" zanmena v Dansku, na
Fynu, u Odense. Proste se zabydlela. Jiste neni nahodou, ze se techto par let
prekryva s jejim druhym manzelstvim, se stastnym zazemim.
V poslednim udobi pry se neudalo nic podstatneho,
zadny zivotni zvrat pry nehledejme. Patrny je vsak dalsi posun ke zralosti,
ktery nejlepe vysvetlime "prikladem ze zivota". Zatimco drive
objizdela sve koncertni stace v cervene rychle a efektni alfe Romeo (ty se vsak
- jak rika Michaela - maji kupovat hned dve, aby bylo cim jezdit, kdyz se
jedna opravuje... a ona mela jednu), v posledni dobe ji vozi pohodlne, bezpecne
a bezporuchove terenni Volvo.
Jemna, kultivovana mlada dama "klame puvabem" a svadi k
romantizujicimu vedeni rozhovoru. Znam ji vsak leta a vim, ze uvazuje i
formuluje velice precizne a citlive rozlisuje. Proto jsem se rozhodl dat ji
otazky takrka nesetrne, aby ozrejmila osud a udel virtuozky. Poslal jsem ji je
pisemne, o vanocich na Stepana jsme se pak sesli v Brne, abych v byte jejich
rodicu dotocil zbyvajici. Ukazalo
se, ze uz je zapotrebi jen velmi malo.
Temata
a otazky:
Vrcholovy atlet nebo zavodnik take sam
vystupuje, reprezentuje, bojuje, jezdi posvete, ale ma to hacek, ma na to stab. Masera,
manazera, lekare, kuchare, psychologa, ma cas na aklimatizaci. Zkusila
byste to nejak srovnat se svymi zkusenostmi?
Byt
"solo" znamena byt sam, Jak to snasi zena, umelkyne, - sama se sebou,
sama pred publikem?
Umela byste vybrat opravdu nabitych par dni "bez
aklimatizace" mlade violoncellistky?
...
ad
1) Mezi zvyklostmi nasi branze a sportu je velky rozdil i kdyz mame i ledacos
spolecneho. Osobne neznam jedineho interpreta, ktery by zamestnaval psychologa
nebo lekare - coz neznamena, ze by nekdy nebylo takoveho servisu treba. Prave
psychika hraje v nasi profesi obrovskou ulahu a je jen malo stastlivcu, kteri
jdou na podium uplne bez tremy. Rika se sice, ze trema je svym zpusobem cenna,
protoze zmobilizuje veskere zasobarny sil, ale ja bych ji osobne docela rada
ozelela. samozrejmne i hudebnik potrebuje motivaci, ale ta je jina nez u
sportovcu. Sportovec vetsinou motivuje svuj vykon bojem proti souperi a touhou
po vitezstvi, kdezto nam zustava - odhledneme-li od soutezi- motivace boje sama
se sebou. Bojujete proti svym eventualnim ochromujicim pocitum, proti nahlemu
nedostatku sebeduvery, proti svazujici zoodpovednosti. Techto pocitu, rekla bych
, casem a vekem pribyva a je nutno adekvatne vytvaret obranne latky na jejich
ovladnuti. V zacatcich kariery byva hybnou silou krome radosti ze hry hlavne
mladistvy elan, touha, abyste vynikli a vyclenili se z rady adeptu na drahu
koncertniho umelce, snah dosahnout uznani svych kvalit. To pak casem jaksi
vyprcha a nastoupi novy pocit zoodpovednosti za dosazenou uroven, ale i novy
pocit radosti z vlastni tvorivosti, z novych nahledu a zkusenosti. Myslim si, ze
co je velkou pomoci pri zvladani vlastni psychiky ve vypjatych situacich je
nezapominat na radost ze hry, z hudby, z moznosti se projevit.
ad 2) Psychologecky servis si tedy umelec
zajistuje vlastnimi silami, zustava vsak - podobne jako sportovec - zavisly na
managemantu. Co je pro nas interprety nekdy tezke, je jakasi dvojita vazba nasi
zvlastni situace, na jedne strane jsme tlumocniky nadcasovych hodnot a
sluzebnici naprosto zavisli na nasich zamestnavatelich Beethovenovi, Dvorakovi
ad. , na druhe strane stojime velmi osamocene s veskerou odpovednosti za svoje
vykony a jeste nuceni sami sebe nabizet a prodavat. V dobe dnesnich prebujelych
medialnich informaci jsou klasicka hudba a jeji predstavitele lapeni do site
businessovych technik prodeje zbozi. Nabidka je obrovska, kazdym rokem vychazeji
nove a nove hvezdy i hvezdicky, jejichz zivotnost se casove zkracuje, zatimco
poptavka upada, publikum se laka do koncertnich sini stale banalnejsimi
reklamami. Jake je reseni, je-li ho vubec treba ? Publikum tzv. vazne
hudby bude vzdy pocetne omezene, ale na tom neni nic spatneho: tak je tomu se
vsemi vyjimecnymi oblastemi lidskeho umu. Klasika nikdy nebude modni zalezitosti,
je to svet sam pro sebe, ktery nemuze konkurovat jinym hudebnim zanrum ani se
prodavat lacinymi a podbizivymi technikami. Jeji zprostredkovatele mohou byt
samozrejme "moderni" ve svych nazorech ci postojich i
ve vytvareni vlastniho image, samotne hudbe to vsak nic neprida.
Uznavam,
ze dnes neni vubec lehke nebyt vtazen do trznich praktik sveta medii a reklamy.
Hudebnik, ktery chce hrat, se musi zcasti prizpusobit "normam" a
nechat se sebou nakladat jako s prodejnim artiklem, aby mohl vubec dojit sveho
cile, tj.hrat hudbu, pokud na tento cil vubec nezapomnel.
ad
3)Vetsinou uz to tak byva, ze se toho najednou spousta nakulminuje do jednoho
obdobi a pak clovek nevi, co drive. Takovych situaci jsem zazila mnoho, ale
vybiram jeden konkretni priklad: slo o jeden tyden kdysi v dubnu 1990. Zacalo
to nekolika recitaly v Italii. Po tom poslednim jsem prejizdela v noci vlastnim
autem z Vicenzy do Parize, kde byla rano v 10 hodin zkouska s orchestrem
Philharmonie de radio France a s dirigentem Eliahu Imbalem. Nebudu popisovat
dramatickou cestu, dulezite je, ze jsem stastne a vcas dorazila do Salle Pleyel.
Byl to muj parizsky debut, hrala jsem tehdy Schumannuv koncert, bylo to take
vysilano primym prenosem, takze o napeti nebyla nouze. Hned druhy den po
koncerte jsem brzy rano preletela do Londyna a pokracovala dale do Bristolu, kde
byla odpoledni zkouska s orchestrem a vecer koncert. Hrala jsem tenkrat Dvorakuv
koncert spolu s English Symphony Orchestra. Vyvrcholeni nastalo druheho dne,
dopoledne zkouska s anglickym pianistou na podvecerni recital v Purcell Room v
Londyne a po koncerte, ktery koncil pred osmou, rychlojizda pripravenym taxikem
do salu Barbican, kde uz cekal orchestr. Vyritila jsem se z auta primo na
podium, abych zahrala Dvorakuv koncert. Na tenhle londynsky double debut asi jen
tak nezapomenu. Nebyla proste mozno zmenit terminy, protoze koncert s English
Symphony Orchestra byl dlouho dopredu naplanovan, zatimco onen poodvecerni
recital byl pote jinymi ciniteli planovan jako soucast skandinavskeho festivalu
v Londyne: a ja coby vitez danske souteze o hudebnika roku musela proste Dansko
reprezentovat.
Co bylo na cele situaci
nejtezsi?Ja osobne mam jeden velky handicap, bojim se totiz letat. Omezuji tedy
tento druh prepravy jen na situace a mista, kde neni jine reseni mozne. Paklize
neni vyhnuti, dopuji se pred i behem letu vodkou. Pokud je let prilis dlouhy,
jako treba do Japonska, davky se samozrejme umerne zvysuji. (Mam
pocit, ze moje casta pozvani do Japonska maji co delat s tim, ze poradatele
nesmirne bavi vyzvedavat me na letisti...) V pripade londynskych koncertu byl
nejvetsi problem, jak se nedopovat behem preletu, protoze ihned vzapeti byla
generalka a koncert. Samotne koncerty, velke saly, rychle zmeny repertoaru a
samotna fyzicka narocnost mi tehdy necinily problemy. Clovek dokaze zmobilizovat
obrovske mnozstvi sil, kdyz je potreba. Tuhle schopnost mam dobre vyvinutou a
sama se nekdy s odstupem casu divim, co vsechno jsem zvladla. Jakmile je vsak po
"boji", pocitim vzapeti, kolik sil bylo vydano. Takze by se tyhle
dostihy ci zavody asi nemely prehanet, aby nam vozidlo moc brzy neodeslo.
Dosahnout rozumne rovnovahy je ovsem prave v nasi profesi velice tezke, pocituji
sama extremnost situaci sveho povolani jako jeden z jeho nejmene prijemnych
aspektu. Pohybujeme se ve velkych vykyvech, jako solista jste na jednu stranu
velmi sam, bez pravidelneho styku s kolegy, jako je tomu ve vetsine zamestnani,
na druhou stranu jste stale komfrontovan s mnoha lidmi, az s tisicovym publikem,
prechazite ze samoty hoteloveho pokoje do vyjimecnych okamziku fokusu ve svetle
reflektoru, z jakehosi volna bez pravidelne pracovni doby (ktere ovsem malokdy
pocitujete jako volno), do obdobi plnych ruchu, stresu a napeti. K tomu nemate
nikdy zarucenou stabilitu sveho zamestnani, nevite, jak budou vypadat pristi
sezony, jestli budete mit dostatek koncertu, abyste se svym povolanim taky
uzivili. Vite jen, ze kazdy z Vasich koncertu je z tohoto hlediska velmi
dulezity, nosite stale sve zbozi na trh a nikdy si nemuzete dovolit neco jen tak
odbyt bez dusledku. Musite byt plny naproste sebeduvery, ale zaroven
nesklouznout do nekriticnosti k sobe samemu. Je naprosto samozrejme, ze Vasemu
vykonu bude nasledovat kritika, byt i pozitivni a o eventualnim selhani bude
nalezite informovano. To jsou nektere z tech svazujicich pocitu, na ktere musi
clovek pri samotnem vykonu zapomenout, musi co nejrychleji dosahnout jakesi
verejne samoty a pocitu, ze krome o hudbu nejde vubec o nic jineho. nekdy to jde
velmi lehce a to mi pak pripada hra na cello jako ta nejlehci vec na svete a
nekdy je to nezavidenihodny boj.
Co mi to dava? Bohuzel vam nemohu
romanticky odpovedet, ze si svuj zivot nedovedu jinak predstavit. Samozrejme mam
hudbu strasne rada, obdivuji stale ve vetsi mire jeji predstavitele, skladatele
vsech stylovych obdobi i jeji ohromnou pusobivost na lidske citeni. Zkusenostmi
jsem si take stale jistejsi v tom, jak si predstavuji svuj hudebni ideal. Nejsem
ale naprostym fanatikem sveho povolani, obdivuji i spousty jinych oblasti jak
kultury, tak vedy, ale i technickych ci remeslnych dovednosti lidske cinnosti. Umeni,
krasu lze nalezt prakticky vsude a me bavi hledat je i mimo svoji specializaci.
Necitim tedy svoji identitu vyslovene hudebne nebo dokonce cellisticky, svoje
povolani neberu ani jako svoje jedine poslani. Jsem vzdycky rada, kdyz se mi
podari navodit na koncerte jakousi svatecni atmosferu a vtahnout na chvili
publikum do tohoto zvlastniho stavu sebezapomneni, ktere u silnych zazitku
nastava. To je moji nejsilnejsi motivaci a zaroven nejvetsi odmenou. Samozrejme
jsem si uz zvykla na svuj specificky zivotni styl, i kdyz zrovna cestovani z
mista na misto a pobyt na hotelich, ktere ke koncertovani nerozlucne patri,
nejsou zdaleka mym konickem. Jsem si ale vedoma toho, ze vsechno ma sve plusy a
minusy, tak se snazim divat na obe strany mince s jistym odstupem.
...
Na
tomto miste skoncil "pisemny domaci ukol Fukacove Michaely". Nmenil
jsem nic. "Tahle autorka umi psat", rikal jsem si a nabidl ji, aby
obcas zaslal neco k nam do Rozhledu. Slibila. Pamatujeme si to. Asi jsem se
strefil...viz dale. Po docteni pri vznikle pauze pri stepanskem posezeni u
Fukacu me silne zaujal druhy manzel Michaely, francouzsky Svycar Philippe
Muriset. Je take violoncellista, koncertni mistr orchestru v Odense (konkurent
Kodane), vasnivy rybar, kultivovany sympatak. Vypravel mi, jak chyta v Dansku a
po svete metrove lososy. Lososa jsem nikdy nechytil, v Dansku jsem nikdy nebyl,
a tak jsem ho obdivoval a zavidel jsem mu. Na oplatku jsem mu vysvetloval, jak u
nas na Vochove chytam na plavacku ctyriceticentimetrove lipany. Lipany
nikdy nevidel, na Vochove nikdy nebyl a tak zavidel on mne. Spojoval nas pocit,
ze svet je zajimave misto k pobyvani, ze na nem jeste ledacos muzeme poznavat a
ze si mame hodne co rikat. Na jemny naznak, pokyn rodiny, jsme se vsak vratili k
vlastnimu ucelu navstevy a Michaely jsem se uz na magnetofon zeptal na posledni
tematicky okruh:
Jeste v Brne jsem vzdycky zacinala sve zivotopisy:
"Pochazim z muzikantske rodiny, oba moji rodice jsou hudebnici..." a
oba moji rodice me vzdycky zrazovali, abych to tam proboha nedavala, protoze
skoro nikdo muzikology za hudebniky nepovazuje. Ale
je to tak. Hudba me obklopovala od detstvi, sama jsem hrala na klavir. Mela jsem
ji rada, ale zase ne natolik, aby se pocitalo, ze se ji jednou budu zivit.
Az
nekdy ve ctrnacti vyvstala otazka, cim vlastne budu, cim mohu byt, protoze to
byla doba, jaka byla a moji rodice meli zrovna kadrove posudky velmi, velmi
spatne. Ukazalo se, ze o gymnaziu se neda uvazovat. Rodice vedeli, ze klavir
neni prilis perspektivni, vy sam jste rikal, ze slusnymi klaviristkami se da
zastavit Vltava. Tak jsme hledali nejaky orchestralni nastroj, kterym bych se
uzivila nekde v BROLNu. Pak jsem vytahla cello, protoze jsme doma meli ruzne
nastroje po dedeckovi, zacala jsem na ne hrat a ukazalo se, ze mi to docela sedi,
ze jsem na to stavena i fyzicky, vzrustem atd. Mela jsem nekolik soukromych
hodin, rok jsem se pripravovala a udelala jsem zkousky. Po spouste odvolani jsem
se na tu brnenskou konzervator prece jen dostala. Nechci, aby to vypadalo, ze
jsem nejakou politickou obeti, na tom jsem prilis mlada. Vnimala jsem ovsem
velmi silne stresy a trapeni rodicu, neprijemnosti, anonymy, bezradnost,
bezmocnost a na vlastni kuzi jsem zakusila jen to, ze jsem se nemohla nikam
dostat. Zkousky nebo prehravky jsem udelala na vybornou,ale to nestacilo.
Schazely mi dalsi body, ktere se tenkrat pocitaly. Nasledovalo silene mnozstvo
odvolani, v podstate ponizujicich, a ja nevim, kdo vsechno mi musel pomahat,
abych se na tu konzervator a potom na Akademii dostala s odrenyma usima. nakonec
to ale dopadlo a tim zacala moje kariera violoncellistky. Sama jsembyla
prekvapena, ze to vychazelo daleko lip, nez jsme cekali. Prubeh studii a ostatni
zivotopisne udaje patri do slovnikoveho hesla nebo koncertniho programu, takze
se o nich nebudu rozpovidavat.
Co bych mohla delat bez
violoncella? Zrovna vcera jsme se tady probirali kresbickami od mych peti let a
byla jsem velice prekvapena, ze jsem dokazala portretovat lidi a byli si podobni.
To ale preslo do takovych banalit, ze dnes "maluju" i nabytek, pokoje,
zdobim sve prostredi atd. Zas takovy konicek to ale neni, prilis bych to
nezduraznovala. Dnes pro mne, ve velkomeste vyrostlou, ma obrovsky vyznam
zahrada, priroda, ryby. To jou primo vasne. Zajimaji mne jazyky a dost mi jdou,
potom filizoficke obory atd. Konicek, ale opravdovy konicek, je literatura.
Strasne rada ctu a porad mam takovou predstavu, ambici, ze jednou budu psat.
Zatim nevim o cem, nevim proc, nevim kvuli komu. Asi kvuli sobe. Urcite.
Mam take stejne hluboko prani a predstavy
docela soukrome, ale ty at soukrome zustanou.
Take
bych chtela ucit, moc bych chtela ucit mlade muzikanty, nejen pro existencni
jistotu. Jsou tu vsak komplikace, ktere musim zvladnout. Popsat
je, to by vydalo na jednu samostatnou kapitolu. Myslim, ze zacnu svou
pedagogickou drahu v Nemecku. Snazim se o to, pripravuji se na to a tesim se na
to.
Magnetofonovy
pasek dotocil.
Rozhovor s
Misou Fukacovou skoncil bez pripravy a bez filozofickeho zobecneni.
Muzikologicti rodicove, rybarsko-cellisticky manzel i ja jsme zustali jeste
chvili sedet, spokojene, bez snahy po nucene velke myslence na zaver, v
rezonanci a v pohode pospolu i v pohode s okolim sirsim. Ze by i tohle umela
doma v Brne navodit Michaela Fukacova, nepreslechnutelna violoncellistka ve
svetovem kontextu?
Jan Smolik
Perlicky:
V
roce 1994 ziskala Michaela Fukacova cenu za nejvetsi dansky rybarsky ulovek roku
v kategorii "losos" (viz snimek). Mimochodem slo o prvni rybu, kterou
nositelka teto prestizni ceny ve svem zivote vubec vylovila. Ulovek vazil zhruba
12 kg, coz se blizi hmotnosti violoncella s tezkym pouzdrem.
23.cervna
1996 (onoho dne, kdy slunce zapada nejpozdeji a danska noc je tedy nejbelejsi)
byla Michaela Fukacova jmenovana cestnou clenkou Akademie v Sorø (jde o
nejstarsi akademii v Dansku). Slavnostni predani diplomu se tradicne odehrava
pri zahajovacim koncertu kazdorocniho Mezinarodniho hudebniho festivalu, kde
Fukacova hrala Haydnuv Koncert C dur spolu se souborem Solisti di Praga.
Michaeliny
nahravky Elgarova violoncelloveho koncertu (CD Supraphon) vyuzil filmovy reziser
Claude Chabrol ve svem comebackovem filmu "Ceremonie" (1996).
Michaela
je nadsenou propagatorkou dila Bohuslava Martinu, jehoz koncerty uvedla jiz s
mnoha skandinavskymi orchestry, v posledni dobe pak ve Skotsku spolu s BBC
Scottish Orchestra. Pro firmu Kontrapunkt nahrala jako vubec prvni
kompletni dilo pro violoncello Bohuslava Martinu. Jedna se o 4 CD, prvni
3 obsahuji skladby pro violoncello a klavir, posledni violoncellove koncerty a
Concertino.
V
roce 1993 byla M. Fukacova pozadana Danskym
kralovskym orchestrem Collegium Musicum o nastudovani a skandinavskou
premieru Dvorakova prvniho violoncelloveho koncertu A dur. Premiera se
uskutecnila dne 28.11. 1993 v kodanskem koncertnim sale Tivoli.
K
novym titulum diskografie Michaely Fukacove patri violoncellove koncerty B.
Martinu, Pohadka L.Janacka, sonaty D.Sostakovice a S. Prokofjeva a Suite
italiane od I. Stravinskeho.