Na ryby vyjela poprvé, až když se odstěhovala k moři. Ale hned svemu vasnive rybaricimu manzelovi podebrala dvanáctikilového lososa a byly toho plné noviny. Později se v programech jejích koncertů tento úlovek uváděl, stejně jako mnoho jiných věcí, které stojí za pozornost. To proto, že Michaela Fukačová je česko-dánská violoncellistka mimořádného nadání a věhlasu. Mimo jiné je drzitelkou Ceny dánské kritiky a ceské Grammy classic v kategorii instrumentální solista, byla jmenována cestnou clenkou nejstarsí dánské Akademie.

Milan Tesar, foto David Kraus

Co obnásí být takto poctena Akademie v Sorø?
Jsou tam na mne opravdu moc hodni a vzdycky, kdyz prijedu, vyvesi ceskou vlajku. To mne dojima.Je to nejstarsi akademie v Dansku, krasne situovana u nadherneho jezera. Vsechno to pusibi ohromne idylicky. Jezdim tam temer kazdy rok. zahrát na pozvání a vždycky se těsím na kačenky u jezera, se kterymi se uz tradicne delim o svoji predkoncertni veceri.

Proč jste odesla do Dánska?
Na prazské koleji jsem poznala dánského kytaristu a okouzlena jeho severskym charmem, jsem se rozhodla , že ho budu nasledovat. Zacatky byly hodne tezke. Vsechno se mi zdálo úplne nove, nezvykle, a prestoze jsem sla tzv za lepsim, bylo mi hur nez kdy predtim. Dlouho jsem vinila Dansko a jeho mentalitu z toho, ze neodpovidají mym predstavam. Az po mnoha letech, diky vlivu sveho nynejsiho muze, jsem konecne zmoudrela a prestala hledat priciny svych nestastnych pocitu mimo sebe. Po profesionalni strance jsem po prichodu do Danska musela budovat svoji pozici znovu, neslo jenom navazat. Vadilo například, že nemám dánské hudební vzdělání. Tak jsem se zapsala do sólové třídy danske Kralovske Konzervatore, kde ucil nastesti vyborny violoncellista, Erling Bløndal Bengtsson. Připravovala jsem se tehdy na Čajkovského soutěž v Moskvě, největsí soutěž pro cellisty na světě. Podarilo se mi ziskat ctvrtou cenu, což na Dány ohromně zapůsobilo. Média ze mne udělala hvězdu s atraktivní nálepkou českodánské cellistky.

Máte manažera?
Dodnes jsem poradne nepochopila, jak fungují agentury, které zastupují umělce. Jsem sice zapsaná u několika světových agentur, ale devadesat procent mych vystoupeni  se rozhodne nekoná jejich pricinenim.

Může si vás jestě dovolit pořadatel koncertu v Českých Budějovicích, kde jste včera vystupovala?
Nemam prehnane pozadavky, i kdyz se posledni dobou snazim byt nekompromisnejsi, hlavne proto, ze mam dve male deti a muj zivotni styl se zasadne zmenil. Ale domu, do Cech, se vracím ráda, a tak pokud to jen trochu jde, snazim se brat ohled na konkretni moznosti poradatelu, i kdyz to pro mne moc rentabilni akce nejsou.  Ale aspon se zase potesim pohledem na ty nase kopce, ty mi v Dansku chybi. A taky hraju rada s nasimi orchestry. Mam tu spoustu starych znamych, spoluzaku, a tak me tesi, ze si s nimi zase po case popovidam. Jinak je sólista na cestách hodne sám. Jedu sama vlakem, jsem sama v hotelu, v restauraci, na zkousce prohodím pár slov s dirigentem, proběhne koncert a pak zase mířím vlakem, sama, někam dál...

Kam se vám nechtívá?
Obvykle se mi nechce tam, kam musim letet a kde musim byt prilis dlouho. Tohle je pripad Japonska. Cítím se tam trochu jako na cizi planete a moc rychle se mi zacne stýskat po domově. Japonci mají jinou mentalitu, která je prosta jakékoli improvizace, odchýlení od předem daného řádu. Když mě japonský inspicient poustí na pódium, odpočítává mne po vteřinách jako ve startujici rakete.

Měla jste tam úspěch?
To ano, jsem tam zasadne oznacovana jako "the great cellist", asi proto, ze je tak fascinuje moje vyska. A taky jsem mela stesti, ze hned poprvé jsem tam jela na pozvání Symfonického orchestru tokijského rozhlasu a televize. Od doby, co mam deti, jsem v Japonsku nebyla a ani se o to nijak moc nesnazim.

Kvůli stýskání?
Spís kvůli své fobii z lítání.

Mate spatnou  zkusenost?
Zatim ne, ale pri kazdem letu cekam katastrofu a sleduju, ktery motor prestane fungovat jako první. Prostě se strasne bojím. Zrejme to uz lepsi nebude.

Vynechat ze svého cestovního plánu letadlo je asi dost nepohodlné.
Turne s orchestrem se samozrejme přizpůsobím, to jsem pak nucena litat i po Evrope. Ale pokud to jen trochu jde, cestuji vlakem po své ose, s mnoha přestupy, casto s dramatickym dobihanim rozjizdejicich se vlaku a s nástrojem, který i s pouzdrem váží dvanáct kilo.

Vás druhý manžel je taky muzikant?
Je violoncellista svycarskeho puvodu.

Jak se seznámí cellisté?
Byla jsem jako sólistka na turne s danskym orchestrem, kde manzel hraje první cello. Absolvovali jsme dlouhé přejezdy autobusem po Spanělsku, a protože se mě nebál, neboť není Dán, - ti se solistu ostychaji -  zlepsovala jsem si s ním francouzstinu. Povídali jsme dlouhé hodiny, i když turné dávno skončilo. Připadala jsem si jako v pohadce z tisice a jedne noci. Proste neslo nepokracovat dal. Ze zacatku to bylo dost bolestne, snazili jsme se na sebe zapomenout, protoze tu byly závazky, ale neslo to... A tak jsme se nakonec stastne vzali.

Narodila se vám dvojčata. Kolik jim je?
Dva roky.

Měla jste je dost pozdě...
Zdržela jsem hledanim taho praveho otce, a pak jsme dlouho čekali. Uz jsme se bála, že bude pozdě. Ale nakonec se mi splnil i ten nejvetsi životní sen.

Jaké to je?
Je to pro mne nova a nadherna zivotni zkusenost, kterou bych byvala moc nerada ozelela . Snazim se intezivne prozivat radost ze vsech tech daru, ale asi patri k povaze cloveka, ze kdyz dosahne toho, po cem touzil, objevi se novy problem: zacne se o to strachovat...

Měla jste nekdy obavu o své nadání?
Jednou jsem na pódiu nebyla schopna promlouvat nástrojem tak, jak jsem zvyklá. Tenkrát jsem zkousela nové cello a nemohla jsem z něj dostat cit, který jsem v sobě měla. Proto jsem se radsi vrátila ke svému starému nástroji.

Jak je to možné?
Každé violoncello má svou osobnost. Nerozumím koňům, ale řekla bych, že když krotíte koně, je to stejné. Mně se daří na neutrálních cellech, kterým mohu snadno vládnout. Vynikající nástroje vnucují hře svůj charakter a dojde-li ke stastnemu kompromisu, ulehčí hráči pozici. Když ne, je to spatné.

Na jaké violoncello hrajete?
Je to italsky nastroj, jeho tvurce se jmenuje Carlo Tononi. Mám ho zapůjčený ze sbírky nástrojů v Dánsku. Doufám že doživotně.

Vždycky se mi zdálo, že cello naříká.

Je to pravda, dokaze narikat velmi pusobive a dojimat publikum. Je v něm trochu nostalgie, ale i jakesi smíření. A vidíte, napriklad  Antonín Dvořák, autor jedné z nejkrásnejsích skladeb, jaká kdy byla pro tento nástroj napsána, se o cellu vyjadřoval jako o něčem, co nahoře pistí a dole bručí.

Vystupujete se svým nástrojem ráda? Je to droga?
To je silné slovo. Například slavná Jacqueline Du Pré se hrozně těsívala na pódium. To já ne. Přesto byla mým idolem. Měla bych být vděčná, že mohu lidem rozdávat radost, ale v momentech pred vystoupenim si spise pripominam Pavarottiho, který si pred kazdym koncertem slibuje, ze je to ten posledni. Ano, na pódiu jsem sťastná, ale zaroven mě to stoji spoustu sil a nervu.

Myslíte na obtížná místa ve skladbách, která máte v programu?
To ne. Každopádně cítím napětí, nikoli už ochromující panickou trému, jakou jsem jeden cas mívala. To bylo moc neprijemne, nemit dost duvery sam v sebe. A pritom tělo a prsty jsou tak ohromne inteligentni, kolikrát je musim uprostřed skadby obdivovat, jak to vsechno zvladaji a co vsechno si pamatuji. Strasne dulezite je nepripustit si zadne pochybnosti, ty druhu dokazou vykolejit i velmi chytré a cvicene tělo. Ale neni vubec lehke drzet stale tyhle dabliky pod poklickou. Najednou se jeden vynori a zacne pokouset: "A opravdu si pamatujes, jak zacina druha veta?" A cloveku prejede mraz po zadech.

Jde to v některých skladbách snadněji?
Spis nez skladby muzou hrat roli vnejsi vlivy: saly, osvetleni nebo spatna zidle. Aby clovek mohl podat opravdu inspirovany a oslovujici výkon, musí během hraní na to vsechno zapomenout. I sám na sebe.

Jak vás spičkovým výkonům uvyklý organismus zareagoval na mateřskou dovolenou?
Hrála jsem dlouho, až v sestém měsíci jsem odvolala turné v Izraeli, protože jsem uz nedosáhla přes břicho na cello. Když byli dětem tři měsíce, vrátila jsem se s kruhy pod ocima na pódium, ačkoli jsem neměla temer čas cvičit. Dokonce jsem kluky vzápětí vzala na sérii koncertů po Luxembursku, Svycarsku a Anglii. Koncerty mi tehdy pripadaly ve srovnani s materskymi povinnostmi jako dovolena. Rychle jsem pred nimi nakojila deti a pak je prevzal manzel. A ja jsem si sla na podium odpocinout a nikdo mě nerusil..

Budoucí matky si dávají na břicho walkmana nebo zpívají svému nenarozenému děcku, snaží se prostě novorozeně obejmout příjemnými vjemy. U vás to bylo přirozené. Má to nějaký efekt?
Filipek zpívá uz od prvniho roku vyjimecne čistě, ale nesnásí, když cvičím. Zrejme tusi, ze se zase chysta nejaky mamin zakerny odjezd. Alexander je vyrovnanejsi a akceptuji situaci. V tehotenstvi jsem ovsem nic zvlastniho pro jejich kulturni rozvoj nedelala.Upřímně řečeno, přislo mi nepřirozené mluvit a zpívat na někoho, koho zatím neznám.

Navzdory nadání jste začala hrát na cello dosti pozdě, až ve ctrnacti tech. Je to vůbec možné ?
Hrala jsem od malicka klavir a to mi dalo dobre zaklady. Nepocitala jsem s tim, ze se stanu profesionalnim hudebnikem. Avsak diky politicke situaci rodicu se nedalo pocitat s prijetim na gymnazium a vzhledem k tomu, ze byli oba hudebni vedci, vypadala konzervator jako nadejnejsi perspektiva. A tak jsme se usnesli, ze bych mohla studovat nejaky prakticky nastroj s uplatnenim v orchestru. Vybrala jsem si violoncello. Libilo se mi uz drive diky Dvorakove koncertu, a take diky kamaradum, kteri mi imponovali hlavne tim, jak se s timto krasnym nastrojem prochazeli pysne po meste. Jedno stare cello stálo dokonce doma, kdysi na ne hraval dedecek, a tak jsem s nadsenim pustila do práce.

Kdy jste sama u sebe postřehla talent?
Podarilo se mi rychle vyrovnat nastrojove zpozdeni. Davala jsem si v prvnich rocnicich konzervatore takova dilci predsevzeti, jako ze za prvni rocnik dohonim tu a tu spoluzacku, ve druhem rocniku predhonim toho a toho spoluzaka. Ridila jsem si svuj pokrok spis vuli, nez nejakym velkym cvicenim. Vetsina mych vrstevniku drela od rana do vecera, a to mi nikdy neslo. Mela jsem kvuli tomu az donedavna spatne svedomí. Teprve dvojcatka konecne podepsala mému necviceni omluvenku.

Pomohlo vám, že rodiče byli hudební vědci?
Pomohlo mi, ze mne uz od detsvi prirozene vedli k lasce k hudbe, k obdivu pro krasu a harmonii. Jako holčičku mě bavila nejvic opera, a tak jsem si vždycky k narozeninám přála videt nejake predstaveni v určitém obsazení. A byla jsem hrozně zklamaná, když jsem měla k sestým narozeninám objednaného pana Přibyla v Othellovi a on onemocněl. To jsem pěkně obrecela.

Zmínila jste Jacqueline Du Pré. Dostala se do hluboké deprese, když pochopila, že ji cello přestalo být pouhou zábavou, a stalo se zdrojem obživy, nekonečného ježdění a vystupování. Cítila jste něco podobného?
To chápu. Už mi nikdo nevrátí pocit blaženosti, když jsem v domácím triu dublovala klavirni bas, nebo když jsem se vetrela do železničářskému orchestru v Brně, a smela si s nimi u posledniho pultu violoncell, doprovodit Rachmaninuv klavirni koncert. Nezapomenu, jaka to tehdy byla rozkos, zatahnout za prazdnou g strunu a ponorit se do zvuku toho fascinujiciho obrovskeho tělesa.

Cítíte vděk za svůj talent?
Samozřejmě jsem za talent vděčná, ale pro mne je mou prirozenou soucasti, takze o tom moc nepremyslim. Ovsem v poslednich dvou letech jsem moc rada, ze zvladam sve ukoly bez toho, abych musela hodiny cvicit. To by totiz s dvojcaty absolutne neslo.

Uz podruhé zduraznujete, ze nemusíte tolik cvičit. Co jste delala, kdyz jste necvicila?
Snila, bavila se, cetla. Cteni me bavi dodnes. Po vlacích sebou neustále tahám těžké kufry se spoustou knih.. Vetsinou si uz nepamatuji jejich obsahy, jen ducha knizky a jak na mne zapusobila.

Světová kritika ve vasí hře rozpoznala slovanskou intepretaci. Co to znamená?
Zejména Skandinávci mají utkvělou představu, že Slovani jsou velice citový, vásniví lide. A je pravda, že já v sobě temperament musela spis krotit.

Proč? Do klasiky osobitost nepatří?
Když jsem kdysi hrála Rostropovičovi, uchichtl se mému ciganskemu vibrátu s tím, že až umře, pozve si mě na pohřeb, že ho to určitě probudí. Spontánní muzikantství je ohromné, ale nelze ho použít vsude. Dneska už inklinuji k čistsimu projevu. Nemám zapotřebí převracet Haydna vzhůru nohama, nebo mu pridavat neco extra osobiteho, jako by sam o sobe nebyl dost hezky.  Stejně ho automaticky poznamenám svym citenim, tonem a vibrátem, tomu se nevyhnu.

Konzultovala jste u legendárního Mstislava Rostropoviče. Je tezké se k němu dostat?
Snazila jsem se ho nejprve kontaktovat telefonicky, ale moc zajmu nejevil. Asi mi i spatne rozumnel, rikal, ze zpevacky nevyuccuje. Nakonec svolil, ať se přijedu podívat na jeho zkousku v Hamburku. Měl kolem sebe hodně lidí, zbývalo mu pět minut. Nebylo snadné na sebe za tu chvíli upozornit. Zahrála jsem mu pár tónu z Sostakoviče, ale přerusil mě, ze už vsechno umím, že ho nepotřebuju. Mluvila jsem s ním rusky, což mu před německými novináři zřejmě bylo sympatické a tak mne pozval na druhy den, kdy si nasel víc času. Od te doby jsem se s nim setkala mnohokrat a nikdy mne neprestal fascinovat. Nestál prilis o to, abych mu hrála. Říkal, že vsechno je v představě, co chci. Jednou jsem se ho ptala na techniku prave ruky. Vzal zátku od sampaňského, které právě otevřel, a řekl: Vídís ten obraz na stěně? Tref ho. Samozřejmě jsem ho trefila. Ttrefilas ho, protože jsi chtěla, zasmál se.   A takhle je to i s hraním. Když budes chtít dosáhnout určitého zvuku, tak nepřemýslej o tom, v jakém úhlu má být zápěstí pravé ruky k nástroji, a dosáhni ho. Diky jeho inspirativnimu vlivu a primemu a jednoduchemu pristupu k vecem ve me jakoby vykrystalizoval novy hudebni ideal . Poslechla jsem si znova své desky novyma usima a dala mu za pravdu. V kumstu skutecne působí nejsilněji nejprostsí věci. A naopak.

Zdá se vám hudba?
Spís takové ty stresovací sny, že jsem prosvihla koncert. Nejhorsí je ten, jak zpívám operu. Ačkoli mám rozsah jediné oktávy, okolí mě vždycky přesvědčí, že na tom mám. Tudíž něco na jevisti vyju a pak se nastěstí probudím. Verte mi, hezká muzika se mi zdá opravdu málokdy.